Pást krávy a ovce v Krkonoších: tichý návrat k tomu, co dává smysl

Kdyby mi ještě před pár lety někdo řekl, že budu stát na horské louce v Krkonoších, koukat na stádo krav a ovcí a říkat tomu svoje „normální pracovní dopoledne“, asi bych tomu moc nevěřil. Měl jsem přece docela standardní městský život: kancelář, projekty, schůzky, prezentace, nekonečné e-maily. Kalendář po okraj plný, hlava pořád v provozu, přesně ten typ existence, který se na papíře tváří „úspěšně“.

Jenže někde mezi dalším deadlinem a trefně odprezentovanou strategií se začala ozývat tichá otázka: a k čemu to celé je? Ne pro firmu, ne pro klienta. Pro mě. Jestli zítra to všechno zmizí, bude mi chybět jen práce, nebo i pocit, že jsem dělal něco opravdu podstatného?

Na začátku to nebyl žádný velký plán na „útěk do hor“. Spíš únava, která se už nedala přehlížet, a potřeba vypadnout někam, kde je víc ticha než notifikací. Krkonoše byly nejdřív jen kulisa – místo, kam člověk odjede na pár dní vypnout. Až postupně se z kulisy stalo prostředí, ve kterém dává smysl zůstat déle. A nakonec i pracovat.

O inverzních dnech a útěku nad mraky píšu víc v článku o inverzi na horách. Tohle je ale jiný příběh – příběh stád na horských loukách.

Od města k horské louce

Tak jsem se ocitl na horských loukách. U krav. A – trochu překvapivě – u ovcí.

Krávy tu mají tradici. Horská hospodářství, pastviny, roubenky – to všechno patří k obrazu Krkonoš už po generace. Ovce jsou jiný příběh. V horách se samozřejmě chovaly, ale ne tak samozřejmě a masově jako na jiných místech. Dnes jsou na některých loukách spíš dokladem změny: hledání cest, jak krajinu udržet živou, jak pestře spásat místa, kde by tráva jinak zarostla, a zároveň dát té práci nový rozměr.

První ráno na pastvě mám v hlavě pořád. Chladno, tráva mokrá rosou, nízko se plazící mlha, za kterou tuším hřebeny. Ticho jen zdánlivé – ve skutečnosti plné jemných zvuků: zvonce, občasné zabučení krávy, typické ovčí bečení, které se nese po svahu. Můj „to-do list“ pro ten den byl jednoduchý: vyhnat stáda na pastvu, pohlídat je, přizpůsobit se počasí. To je všechno. A zároveň to stačí.

Kdo chce tuhle každodennost zažít i z pohledu hosta, může se podívat na ubytování v našem penzionu v Krkonoších, odkud jsou horské louky na dosah.

Louky s příběhem: krávy, ovce a krajina

Louky, na kterých stáda jsou, nejsou náhodné plochy zelené na mapě. Jsou to místa, kde lidé z hor hospodařili už dávno před námi. Kde krávy byly součástí každodenního rytmu: ráno ven, večer domů, seno na zimu, zima jako zkouška, jaro jako odměna.

V tomhle příběhu jsou ovce tak trochu nová kapitola – ne exotika, ale přece něco jiného. Nesou jinou dynamiku: jsou živější, pohyblivější, jinak žerou, jinak reagují. Dohromady se stádem krav vytvářejí obraz, který propojuje staré s novým způsobem přemýšlení o krajině.

Když člověk stojí u stáda a dívá se, jak se rozprostírá po svahu – krávy pomalejší, těžkopádné, ovce zvědavé, sem tam vyběhnou výš, pak se vrátí – dojde mu, jak neuvěřitelně konkrétní je tady smysl práce. V kanceláři jde spousta energie do věcí, jejichž výsledek se schová v tabulce nebo prezentaci. Tady je to přímočařejší:

• zvířata se mají dobře, nebo ne,
• louka je obhospodařená, nebo zarůstá,
• zima bude, nebo nebude se senem.

Více o našem hospodaření v horách a konkrétním místě, kde stáda žijí, najdete v sekci náš chov krav a ovcí v Krkonoších.

Smysl, který se nemusí složitě vysvětlovat

V kanceláři se hodně mluví o „smyslu práce“. Prezentace, hodnoty, vize, mise, anglické věty na webu. Často tomu nechybí inteligence ani dobrá vůle. Jen to má někdy zvláštní paradox: čím víc to složitě vysvětlujeme, tím těžší je to doopravdy cítit.

Pást krávy a ovce je v tomhle směru skoro drzé. Smysl se nevykládá, on se prostě děje:

• zajišťuješ péči o zvířata,
• udržuješ krajinu, která by bez pastvy vypadala jinak,
• potraviny mají konkrétní původ, ne jen čárový kód.

Není to romantika, je to práce. Někdy těžká, někdy monotónní, někdy fyzicky nepříjemná. Ale když si večer sednu a cítím v těle únavu, většinou nepotřebuju náročnou vnitřní debatu, jestli ten den „za něco stál“. Odpověď je vidět: v klidném stádu, v dobře vypasené louce, v tichu, které na horách padá jinak než ve městě.

Progres, který nevypadá jako progres

Když se ve městě zeptáte, co znamená posunout se v životě, často zazní: lepší pozice, větší firma, víc odpovědnosti, vyšší plat, možná větší město. V tomhle scénáři jen málokdo počítá s kapitolou „přejdu na horské louky a budu pást krávy a ovce“. Už vůbec ne s tím, že by to mohlo být vnímáno jako krok k větší spokojenosti, ne k selhání.

Jenže když na té louce nějaký čas opravdu jsi, začne být otázka „kam se posouváš“ mnohem jemnější. Možná nejde o to, jak moc roste tvoje kariéra, ale jak moc se srovnává tvoje vnitřní tempo s rytmem života, který žiješ. Pro někoho je přirozené být ve víru velkého města a velkých projektů. Pro jiného může být progres v tom, že místo dvaceti otevřených tabů v prohlížeči hlídá dvacítku ovcí, aby neutekly za hranici pastviny.

Ovce tu pro mě nejsou jen „další druh“ hospodářského zvířete. Jsou zároveň symbolem toho, jak se dá tradice ohýbat a doplňovat. Krávy patří k horám tak samozřejmě, že si je s nimi spojujeme automaticky. Ovce přidávají jiný rozměr: dokážou spásat i náročnější terén, pomáhají udržovat mozaiku krajiny a vnášejí do ní jiný rytmus. Přiznat jim místo vedle krav je vlastně drobná, ale významná úprava příběhu hor – ukazuje, že i to, co je „tradiční“, se může vyvíjet, aniž by ztratilo kořeny.

Složitost jiného druhu

Složitost života nezmizí tím, že se člověk přestěhuje do hor. Jen má jinou podobu. Místo nekonečných schůzek se řeší počasí, místo reportů zdravotní stav zvířat, místo strategických plánů otázka, kolik sena bude potřeba na zimu. Stále je co řešit, jen to není tolik odpojené od reality, na kterou si můžeš sáhnout.

A někde v té změně se ztratí pocit, že „musíš být pořád lepší“, a objeví se mnohem tišší otázka: „Je tohle pro tebe dost dobré?“

Pro mě je. Ne proto, že bych nevěřil v rozvoj nebo pokrok, ale proto, že jsem zjistil, že růst může vypadat i tak, že přestaneš plnit cizí očekávání a začneš žít v souladu s tím, co ti dává vnitřně smysl – i když to zvenku působí „málo ambiciózně“.

Cesta, která není pro všechny – ale je dobré vědět, že existuje

Když ráno vyháním krávy a ovce na horské louky, vím, že dělám něco, co zapadá do krajiny i do příběhu místa. Pokračuju v činnosti, kterou tady dělali lidé dávno přede mnou, a zároveň ji trochu posouvám – třeba právě tím, že do klasického krkonošského obrazu přidávám stádo ovcí, které tu ještě před pár lety nebylo. Je to malá věc v měřítku světa. Ale ve vlastním životě je to změna, která se nedá nahradit žádnou dobře napsanou vizí na firemním webu.

Možná to není cesta pro každého. Ale je dobré vědět, že existuje. Že když se jednou podíváš na svůj rozjetý městský život a zjistíš, že ti v něm něco chybí, odpověď nemusí být nutně další kurz, další povýšení nebo další projekt.

Někdy může být odpovědí louka, stádo krav, pár ovcí navíc a pocit, že děláš něco, co je prosté, konkrétní a v tom nejlepším smyslu uklidňující. A pokud chceš tuhle atmosféru zažít na vlastní kůži, můžeš začít nenápadně – třeba pár dny v klidném ubytování v horách a procházkou kolem míst, kde paseme naše krávy a ovce.